Soud: Nejvyšší soud    Spisová značka: 21 Cdo 5060/2007    Datum rozhodnutí: 12. 2. 2009

 Právní problematika: plnění pracovních úkolů a přímá souvislost s ním, teambuilding  a pracovní úraz, prohlubování kvalifikace

Ustanovení právních předpisů: § 230, § 273, § 274 a § 380 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů

Právní věta:

Tzv. teambuilding bývá chápán jako intenzivní a záměrné (cílené) budování a rozvíjení pracovního potenciálu pracovních týmů; zejména bývá kladen důraz na prohloubení motivace a vzájemné důvěry, na zlepšení výkonnosti a komunikace mezi členy pracovního kolektivu, na zlepšení týmové kreativity apod.

Kdyby bylo prokázáno, že smyslem a účelem plánovaných aktivit při takové akci bylo prohloubení vzájemných interpersonálních vazeb zaměstnanců, jejich schopnosti vzájemné kooperace a schopnosti spolupráce s ostatními zaměstnanci, mohlo by se jednat – nazíráno jak z hlediska pořádajícího zaměstnavatele, tak z hlediska věcného (vnitřního účelového) jednotlivého zaměstnance – o „účast na školení k prohloubení kvalifikace“, kterou je zaměstnavatel oprávněn zaměstnanci uložit, a tedy o činnost    v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů.

Komentář:

Pracovní úraz definuje zákoník práce jako poškození zdraví nebo smrt zaměstnance, došlo-li k nim nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Co se rozumí plněním pracovních úkolů a co činností v přímé souvislosti s ním, upravuje týž právní předpis ve svých ustanoveních  § 273 a § 274.

V daném případě byl veden spor mezi zaměstnavatelem a příslušnou pojišťovnou  o refundaci vyplacené náhrady za ztrátu na výdělku u zaměstnance, kterému se stal úraz při lyžování v rámci teambuildingové akce pořádané zaměstnavatelem. Pojišťovna odmítla refundaci provést s odůvodněním, že nešlo vůbec o pracovní úraz, protože k poškození zdraví zaměstnance nedošlo při činnosti, která souvisí s plněním pracovních úkolů. Zaměstnavatel se žalobou domáhal úhrady tohoto plnění a argumentoval především tím, že hlavním smyslem teambuildingové akce bylo „vytvoření a stmelení pracovního (manažerského) týmu schopného vysokého nasazení v tvrdých podmínkách a připraveného k tvůrčí práci“, že šlo o pracovní cestu, na kterou byl zaměstnanec vyslán, zaměstnavatel mu na svoje náklady zajistil dopravu, ubytování, stravování i cestovní pojištění a že zaměstnanec tuto cestu „nemohl odmítnout, protože by se tím sám vyřadil z kolektivu manažerského týmu, a cítil se povinen respektovat cestovní příkaz podepsaný jeho nejvyšším nadřízeným“.

Současně zaměstnavatel poukázal na to, že zaměstnanec nepoužil k přesunu lyže ze svých výlučně soukromých důvodů či pro svůj rozmar, ale pouze proto, že to bylo součástí společného programu manažerského týmu zaměstnavatele na pracovní cestě, kterého se musel účastnit.

Dle Nejvyššího soudu bylo pro posouzení předmětné věci (jejího základu) významné především to, zda činnost zaměstnance, při které utrpěl poškození zdraví (úraz), lze považovat za plnění jeho pracovních úkolů, popřípadě zda k jeho úrazu došlo v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů. Dovolací soud vyvodil, že předmětem pracovní cesty, na kterou byl zaměstnanec vyslán příkazem zaměstnavatele a byl povinen se mu podrobit, nebyl výkon práce podle pracovní smlouvy ani jiná činnost vykonávaná na příkaz zaměstnavatele, kterému se sice nebyl povinen podrobit, ale který by přesto dobrovolně plnil. Vlastní průběh tohoto „oficiálního    a povinného výročního zimního výjezdního zasedání“ byl určen na základě předem stanoveného denního programu „společných aktivit“ účastníků pracovní cesty, jehož obsah byl naplánován s přihlédnutím k místu konání pracovní cesty (mj. sáňkování, lyžování, soutěžní sjezd ledovce). Účast na plánovaných činnostech byla zaměstnavatelem předpokládána, neboť důvodem vyslání zaměstnanců na pracovní cestu mělo být budování manažerského týmu.

Na základě toho zmíněný soud dospěl k závěru, že s ohledem na popsané okolnosti a za uvedených podmínek nelze činnost, při níž zaměstnanec utrpěl úraz, považovat bez dalšího za jeho soukromou (individuální) záležitost, resp. za věc jeho osobní záliby. Jen kdyby bylo po skutkové stránce zjištěno, že šlo pouze o společný pobyt zaměstnanců bez cíleného průběhu, který měl jen povahu „zaplacené dovolené“, nebylo by možné takovou činnost považovat za činnost v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů.

Nedopouštějte se chyb, za které už zaplatili jiní. Na stránkách Zpravodaje pro mzdové účetní a personalisty Vás seznámíme s nejnovějšími judikáty a jejich dopadem do každodenní personální praxe.