Představme si ji jako různě veliké, tvarově nepravidelné vejce, které  nás obepíná, kamkoli se pohneme. Do bubliny nám nikdo nesmí bez našeho dovolení vstoupit, jinak se tělo začne bouřit; stoupá nám krevní tlak, svaly se napínají, vysychá nám v ústech, začínáme se lehce potit, prostě v těle se probouzí pravěké zvíře, které očekává boj.

K velkým neverbálním uměním patří umění respektovat bubliny. Každý z nás ji má  trochu jinak velkou. Nelze říct přesně, na čem to závisí. Rozhodně na etniku a rase, do nichž jsme se narodili. Na výchově v raném dětství, na povaze i na prostorových zvycích našich nejbližších.  Problém spočívá v tom, že podvědomě předpokládáme, že druzí mají stejnou potřebu vzdálenosti jako my.

Lidé s malou bublinou dělají tu sociální chybu, že se na nás moc tlačí, lezou nám do bublin, příliš blízko si stoupají, naklánějí se a narušují náš „výsostný vzdušný prostor“. Považujeme je za dotěrné, vlezlé, špatně vychované. Často je viníme i ze sexuálního harašení, třebaže ten motiv tam vůbec nemusí být.  Lidé s velkou bublinou  dělají opačnou chybu: příliš si svůj prostor chrání, při hovoru ustoupí o krok, odklání se a udržují odstup, drží si nás od těla. Vnímáme je jako povýšené a arogantní, „studené čumáky“ a máme nepříjemný dojem, že jsme si zůstali cizí, třebaže hovor plynul normálně.

Protože naše neverbalita bývá jen vzácně předmětem vědomé analýzy a ještě vzácněji předmětem zasvěcené rady, mnoho lidí je neoblíbených jen proto, že mají jinou bublinu, než káže společnost a zvyk. Nejobecněji lze poradit toto: respektujme bubliny druhých, nefuňme jim do obličeje, nedotýkejme se bez dovolení. A pozor! Nevoňme tak, aby naše pachy přetekly přes hranice bublin - i ten nejluxusnější parfém má zůstat v bublině.

I samo naše tělo má různé možnosti, jak okupovat prostor a vymezovat hranice. Existuje celý soubor bariérových gest – založené paže, dlaň na opačné paži či rameni, propletené prsty, před tělem sepjaté dlaně, ale i noha přes nohu, která vyzývavě trčí a doslovně fyzicky brání, aby se kdokoli přiblížil. Všechny tyto manévry neverbálně praví: „Ode mne nemůžeš blízkost čekat, drž se  uctivě opodál, nebo bude zle.“

V jednom pokusu byli studenti vyzváni, aby vyslechli přednášku v bariérových gestech - paže i nohy uzavíraly osobní prostor pevnými hradbami. Druhá skupina poslouchala tutéž přednášku v otevřeném sedu – paže i nohy volné, světu odkrytá hruď. Výsledky ukázaly, že první skupině byl přednášející mnohem nesympatičtější a – což je nejdůležitější - hůře rozuměla tématu. Odmítání blízkosti a striktní zakopání se do vlastních bublin nás sice svým způsobem chrání, ale za příliš vysokou cenu. Druzí se nám méně líbí a dokonce je méně chápeme. 

Chcete lépe porozumět lidem okolo sebe? Daniela Fischerová Vás naučí v seriálu o neverbální komunikaci dívat se pozorněji.