Nejpřirozeněji je moc spjata s řízením. A to zase s hospodářskou sférou společnosti. S řízením a manažerskými pozicemi se ale běžně setkáváme i v dalších oblastech života – v kultuře, zdravotnictví, školství, sportu apod. Všude se lidé, kteří zde působí, dělí na řízené a na ty, kteří je řídí.

Na mocenských pozicích  přitom lidé shledávají jako velmi lákavé zejména možnosti ve větší míře ovlivňovat dění. Na druhé straně s nimi však bývá spojena i mnohem vyšší míra odpovědnosti (za věci a druhé lidi), než tomu je v pozicích jiných. To si však mocensky orientovaní lidé uvědomují či připouštějí  mnohem méně.

Dnes již dobře známo, že moc mají i mnozí lidé působící v pozicích specialistů, kteří na vysoké úrovni ovládají určité  obory. To se týká například lékařů, ale také pracovníků z oblasti IT, controllingu a řady dalších odborníků působících v hospodářské praxi, ale i v dalších oblastech života  společnosti, v náročných profesích. Ve značné  míře ji ale také mají úředníci, podílející se na státní či místní správě. Zpravidla býváme nuceni tyto expertní či organizační mocí disponující subjekty beze zbytku akceptovat, protože dané problematice zdaleka tak dobře nerozumíme, neznáme příslušné zákonitosti, zákony či pravidla.  Jsme proto, přeneseně řečeno, v jejich rukou. Leckdy však díky tomu býváme vystaveni i do určitého „ofsajdu“, zvláště pokud tyto subjekty nedisponují stejně vysoce rozvinutými morálními vlastnostmi, zaručujícími, že své odborné a organizační předpoklady nějak nezneužijí.

Problémem v tomto směru může být i to, že represivněji laděná výchova u nás v mnoha lidech vyvolává přílišné akceptování autorit a podřizování se i lidem, kteří ve skutečnosti autoritami nejsou, i když se nějakou náhodou dostali do mocenského postavení. Taková moc bez výhrad akceptující většina si pak sama nahrává na to, že je svým způsobem bezmocná v rukou člověka neschopného či jedince bez jakýchkoli skrupulí. Je tomu tak i proto, že lidé se jen těžko a neradi mění. Bývá pro ně snadnější se prostě podřídit. Přispívá k tomu navíc i to, že moc bývá prosazována prostřednictvím trvaleji ustanovených a propracovaných mechanismů a procedur, v nichž se řada lidí nevyzná a jiní nemají chuť se jejich důkladnější analýzou nebo dokonce transformací zabývat.

Pro zralé uplatňování moci je typické, že člověk má „moc nad sebou samým“, resp. že dříve, než na ostatní, klade vysoké požadavky sám na sebe. U takových lidí se prakticky nesetkáváme se zneužíváním moci. Zpravidla také mají větší vliv na druhé, protože jejich osobní vyznění není spojeno ani s předváděčkami, ani s deptáním druhých. Jenomže – kolik takových lidí ze svého okolí znáte?