Strach posouvá naše hlasy výš: v úzkosti se hlas chvěje a slábne. Čím je strach větší, tím je to zřetelnější. V panice pištíme tenkými vysokými hlásky, protože hrdlo – oblast hlasivek - se stahuje. České slovo úzkost se váže k pocitu zúženého hrdla, stejně jako medicinské slovo pro úzkost – anxietas – je z latinského ango-škrtím.

I hněv posouvá hlas tonálně výš. Říkáme: „Nezvyšuj na mě hlas!“.  Ale na rozdíl od stavu strachu hlas sílí, v hněvu máme tendenci mluvit hlučněji a křičet, mluvní tok bývá rychlejší.

Smutek – třetí ze základních negativních emocí – hlas naopak snižuje. V depresi mluvíme tišeji a mluvní tok se zpomaluje.

 A konečně na hlas působí i lež: většinou lžeme o něco výše položeným hlasem, který působí dojmem přiškrcenosti

Ještě jedna zajímavost rodu verbálního: strach  výrazně zvyšuje počet přeřeků, nedokončených vět a dalších mluvních omylů – v úzkosti se nám „plete jazyk“. Smutek  náš mluvní projev omezuje, máme chudší slovní zásobu a mluvíme méně, ale na počet přeřeků smutek nemá vliv. Zato hněv má na plynulost řeči nečekaně pozitivní dopad. Jsme-li řádně napumpováni hněvem,  mluvíme plynuleji a s podstatně menším počtem přeřeků a chyb. Mnoho památných „plamenných projevů“ bylo fundováno agresívním naladěním mluvčích. Hněv dodává energii a ta pomáhá našim řečnickým výkonům.

Pokud porozumíte neverbálním projevům ostatních, otevře se bohatý svět informací, které můžete využít pro rozhodování v pracovním a osobním životě. Zasvěcenou průvodkyní Vám bude Daniela Fischerová, která se tomuto oboru věnuje dvacet let.