Podle § 93 odst. 1 a 2 zákoníku práce je práci přesčas možné konat jen výjimečně a nařízena může být jen z vážných provozních důvodů.  Prací přesčas je pak podle § 78 odst. 1 písm. i) zákoníku práce ta práce, která je konána zaměstnancem na příkaz zaměstnavatele nebo s jeho souhlasem nad stanovenou týdenní pracovní dobu vyplývající z předem stanoveného rozvržení pracovní doby a konaná mimo rámec rozvrhu pracovních směn.

Právě z výjimečnosti práce přesčas a ze zhodnocení vážných provozních důvodů na straně zaměstnavatele samotným zaměstnavatelem vyplývá, že zákon nestanoví a ani nemůže stanovit žádnou lhůtu, kdy může být práce přesčas předem nařízena.  Zákoník práce při této koncepci vychází z toho, že zaměstnavatel a zaměstnanec jsou povinni brát vzájemné ohledy na své potřeby, což odpovídá požadavku § 14 odst. 1 zákoníku práce, podle něhož výkon práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiného účastníka pracovněprávního vztahu a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.    

Seminář Zákoník práce z pohledu judikatury – příběhy se špatným koncem bude zaměřen na rozhodnutí, ve kterých soud posoudil postup zaměstnavatele jako v rozporu se zákonem nebo z jiného důvodu nevhodný - proto výše uvedený název semináře.